Vzpomínka na jeden nezapomenutelný experiment:
Příběh letošní Technoplanety začíná mnohem dřív, než by kdo čekal. Už od chvíle, kdy jsme si přečetli pobavenou reakci „Ha ha ha, ale příště kratší zadání“, nám v hlavě hlodala myšlenka zkusit něco úplně jiného. A před čtyřmi lety se tahle myšlenka změnila v plán: vytvořit speciální kolo soutěže jako textovou hru. Ne jako doplněk, ale jako plnohodnotnou součást internetové Technoplanety. A i když jsme měli jen nápad a spoustu otazníků, začalo to být čím dál lákavější dobrodružství.
Chtěli jsme příběh, který vtáhne, postavy, které působí živě, a svět, který se bude odkrývat krok za krokem. A hlavně: aby to zvládly i děti, které textovku v životě nehrály.
Jak se rodí svět uvnitř příkazové řádky
Na začátku byla jen neurčitá představa: sci‑fi prostředí, malá posádka, něco podezřelého, co se děje na asteroidu… a hráč, který se do toho všeho připlete. Jenže textová hra není jen o příběhu. Je to spousta drobných detailů, které musí zapadnout: co hráč vidí, co může vzít, co se stane, když něco použije špatně, jak se dozví, že jde správným směrem.
A tak jsme měsíce ladili mapu, dialogy, předměty i logiku světa. Zatímco Pavel psal popisy místností, Ája vymýšlela dialogy a já jsem se nořil do programování, které se postupně rozrostlo na tisíce řádků kódu. Když jsme konečně měli pocit, že příběh drží pohromadě, přišla další výzva: aby hra byla férová, srozumitelná a hratelná i pro úplné nováčky. To znamenalo tutoriál, chytrou nápovědu a spoustu testování.
A samozřejmě i pár krizí. Například když se ukázalo, že načtení uložené pozice způsobí pád celé virtuální mašiny. Nebo když jsme pár dní před spuštěním ještě ladili ukládání pozic na server. Ale to už k Technoplanetě tak nějak patří.
Den D: když se z textu stane závod
Když jsme hru konečně spustili, byli jsme nervóznější než soutěžící. Jak děti zareagují? Pustí se do čtení? Neodradí je ovládání? A hlavně – bude je to bavit?
První příspěvky ve fóru nás moc neuklidnily. Ale pak se to zlomilo. Jeden tým se ponořil do příběhu, další rychle následovaly a brzy se rozběhl závod, jaký jsme do té doby nezažili. Hráči objevovali místnosti, sbírali předměty, řešili šifry, zkoušeli příkazy, které nás ani nenapadly… a my jsme sledovali, jak se před našima očima odehrává něco, co jsme si původně jen tiše přáli.
Některé týmy hrály dlouho do noci, jiné se vracely po škole. Někdo se zasekl na detailu, jiný přišel na řešení během pár minut. A když se nakonec objevily první dokončené hry, věděli jsme, že experiment vyšel.
Proč na tuhle textovku dodnes vzpomínáme
Nebyla to jen šifra. Nebyla to jen hra. Byl to malý svět, který jsme společně postavili – a děti ho dokázaly oživit. Ať už hrály dvě hodiny, nebo deset, většina z nich si odnesla něco, co se v běžném kole soutěže nedá zažít: pocit, že se staly součástí příběhu.
A možná právě proto na tuhle textovku dodnes vzpomínáme s úsměvem. Byla to práce na dlouhé měsíce, ale stálo to za to. A protože by byla škoda, aby zapadla v archivu, rozhodli jsme se ji znovu zpřístupnit.
Základna na asteroidu
Pokud si chcete vyzkoušet, jaké to tehdy bylo – a jestli byste zvládli projít příběhem rychleji než tehdejší soutěžící – můžete si textovou hru zahrát online:
Ukázka ze hry
Západní část chodby
Jsi na západním konci hlavní chodby spojující všechny důležité prostory v dolní části základny. Stěny jsou obložené světlými plastovými panely, ve stropě jsou některé z nich prostřídány s panely osvětlovacími, podlaha je pokrytá tlumícím neklouzavým materiálem a na mnoha místech jsou madla usnadňující pohyb stejně jako v úplné beztíži. Vedou vstupy do velína na západ, jídelny na severu, do skladu na jihu a žebřík nahoru do kupole. Na severozápadě je malý záchod.
Boris sedí ve velínu u počítače.
>z
Velín
Jsi ve velící místnosti, odsud se řídí těžba i všechny důležité činnosti související s provozem základny. Podél zadní stěny stojí několik racků nacpaných počítači, uprostřed je pohodlné pracoviště s velikým křeslem, velkými obrazovkami a gumovým popruhem na ruce, aby se operátor nevznášel od terminálu, když píše na klávesnici.
Na pultíku je kafovak. Na obrazovce terminálu je přilípnutých pět žlutých papírků (zmuchlaný, ohmataný, natrhnutý, přeložený a srolovaný). Na poličce je zásobník.
Technik sleduje na obrazovce záběry kamer a několik textových výpisů současně.
Občas je různě přepíná. Evidentně mu nedělá potíže sledovat několik věcí současně.
>pozdrav
„Borisi, promiň, že ruším,“ přiblížil ses k technikovi, „měl bys chvilku?“
Boris zvedl hlavu: „Copak potřebuješ, Tobiáši?“
>řekni o modulu
„Prosím tě,“ zase vytrhuješ technika ze zaujetí, „tak jsem ten modul dostal ven a jak dál?“
„Přece projet UniDiPem,“ nestojíš Borisovi ani za zvednutí hlavy, „co vás v té škole naučili?“
>v
Technik opět zaměřil svou pozornost na obrazovky počítačového terminálu, jako by se jim nikdy věnovat nepřestal.
Západní část chodby
Jsi na západním konci hlavní chodby spojující všechny důležité prostory v dolní části základny. Stěny jsou obložené světlými plastovými panely, ve stropě jsou některé z nich prostřídány s panely osvětlovacími, podlaha je pokrytá tlumícím neklouzavým materiálem a na mnoha místech jsou madla usnadňující pohyb stejně jako v úplné beztíži. Vedou vstupy do velína na západ, jídelny na severu, do skladu na jihu a žebřík nahoru do kupole. Na severozápadě je malý záchod.
Boris sedí ve velínu u počítače.
>j
Sklad
Sklad je docela rozlehlý, ale většinu prostoru zabírají nejrůznější připoutané balíky a bedny s vybavením a náhradními díly. V jednom z rohů je vyhrazené místo pro opravy s pracovním stolem a diagnostickým přístrojem. U stropu nad stolem je mřížka vzduchotechniky.
>připoj modul k unidipu
(nejprve dáváš přijímací modul radaru na pracovní stůl, potom zapínáš UniDiP)
Přístroj chvilí bzučel a poblikával kontrolkami.
Pak se na obrazovce začal objevovat dlouhý výpis provedených testů, všechny zakončené zářivě zeleným OK.
Nakonec se zobrazil nápis „Vše v pořádku, závada nenalezena“.
„Kruci, to je divné,“ zabručel jsi, „že bych vytáh jinej modul?“
Návod, jak hrát interaktivní fikci
Textové adventury ovládané příkazovou řádkou fungují na jednoduchém principu: hráč čte popisy prostředí, situací a děje, a do příkazové řádky zadává krátké textové příkazy, kterými hlavní postava vykonává akce. Může jít o jednoduchá slovesa typu jdi na sever, prozkoumej stůl nebo vezmi klíč, případně jejich kombinace jako odemkni dveře klíčem. Hra na tato zadání reaguje novými popisy, které posouvají děj dál, mění stav světa nebo nabízejí nové možnosti.
Díky tomu působí hraní jako dialog mezi hráčem a světem hry: hráč se ptá či jedná, hra odpovídá. Čeho je možné dosáhnout, to napovídají samotné texty ve hře – popisy předmětů, zvláštní detaily v místnostech či nápovědy v příběhu. Na ukázce výše je vidět právě tento rytmus: text popíše stav a situaci, hráč zadá příkaz, hra reaguje. Takto se krok za krokem odkrývá příběh i herní mechaniky. Podrobný návod, jak hrát textové hry vytvořené v systému TADS 3, najdete na odkazu níže: